„Abych mohla naplno a s láskou trávit čas s miminkem, potřebuji péči o sebe, svůj prostor a svou rodinu“

V těhotenství se těšíme na to, až se nám děťátko narodí a budeme s ním moci být – cítit ho, dotýkat se, užívat si vzájemných pohledů. Můžeme navštěvovat cvičení, jogu, plavání, předporodní kurzy…abychom byly připravené na tu nádhernou chvíli – chvíli zrození nového života, chvíli, kdy se z ženy stává matka.  
 
 Pak přijde ta krásná chvíle, kdy se můžeme poprvé dotknout svého děťátka…První dotek, první pohled, první vůně – to je láska na celý život. Jsme šťastné, zamilované, máme pocit, že s touto silnou energií zvládneme vše.
 
Někdy se však stane, že porod nebyl tak krásný, jak jsme si myslely a naplánovaly. I přes to, že jsme měly svůj porodní plán, najednou tam chybělo respektování, lidský přístup, pochopení, soukromí, empatie. Co se děje? Vždyť mám být šťastná, když držím své krásné milované děťátko! Proč jsem bolavá, nepochopená, unavená?...
 
Anebo porod byl krásný, v příjemném, láskou obklopeném prostředí, ať už doma, nebo v porodnici. Užíváme si společných chvilek s rodinou – novou rodinou. Po pár dnech ale musí muž do práce, maminka už také odjela a já zůstávám sama s děťátkem. Najednou zjistím, že se mi hromadí nádobí, nemám co k jídlu pro sebe ani pro muže, až se večer vrátí, že jsem si vlastně ani nevyčistila zuby a jsem stále v pyžamu…natož abych si dopřála ničím nerušenou vanu.
A začne nám pracovat hlava – jak to, vždyť dříve jsem všechno stíhala – práci, koníčky, péči o domácnost?
                                                  
                                                  …vždyť MÁM JEN MALÉ MIMINKO…
 
Dříve, když žily rodiny v blízkosti nebo v jednom domě, byl vždy někdo po ruce, kdo donesl polévku, uklidil, pochoval plačící miminko, vyslechl „rozbolavělou“ maminku – nikdy nebyla znovuzrozená žena - matka sama. Teď žijeme většinou sami jen se svým mužem, rodina bývá také daleko a je všeobecně hodně velký informační nátlak ohledně toho, že jsme silné a že to zvládneme – vždyť to přeci zvládne každá!
 
Občas to ale nezvládáme – a pak nastupují pocity viny, nízkého sebevědomí, pocitu selhání…a miminko pláče, protože nerozumí co se děje – proč je jeho milovaná maminka smutná?„Haló mami, já jsem tu, buď jen se mnou, dotýkej se mě, mazli se se mnou, buď šťastná jako já – jsem s Tebou, víc nepotřebuji…!“
 
A K TOMU, ABYCHOM MOHLY USPOKOJOVAT SVÉ POTŘEBY A PROSTĚ JEN BÝT ŠŤASTNÉ SE SEBOU, SVÝM MIMINKEM,  SVÝM MUŽEM A PŘÍPADNĚ OSTATNÍMI DĚTMI, NÁM MŮŽE POMOCI POPORODNÍ DULA